Dizlektik Fidža a jeho dírky

Tak konečně zase čtyři dny volna po sedmnácti dnech na prodejně… A jelikož nám s Jirkou přibyla na prodejnu i organizace, prvních patnáct dní v novém roce se vydávaly a vracely povolenky, soboty neděle nevyjímaje. S Jirkou je legrace, a tak jsme si oba užívali, že můžeme také jednou za rok obsluhovat spolu a zároveň si popovídat o uplynulé sezoně. Mluvili jsme spolu i se členy Jirkovy organizace, a že bylo co probírat a zároveň střádat plány na novou sezonu! Pro větší pohodu dostal každý, kdo chtěl, kávu nebo čaj. A teď už zpět k vodě…

Začalo mrznout, proto jsem obvolal kamarády, jak to vypadá s ledem a jestli už se někde bude dát chytat na dírky. Odpověď zněla ano, proto jsem si hned přibalil pár marmyšek, gumiček, trochu živé nástrahy a pár drobností, však víte, jak to je - raději víc než míň… V posledních několika let moc nemrzlo, a tak jsem se na „dírkovačku“ moc těšil. Poslední dvě nebo tři zimy jsem trávil na přehradách s feederem a chytal jsem kapříky, cejny, plotice a ostatní bílou rybu. Nebylo to také vůbec špatné, ale dírka je dírka.

Večer se ještě ozval kamarád Vítek, který má kousek od Prahy vedle Velkých Popovic v Petříkově soukromý revír, rybník Pokutník. Bylo jasno, kam ráno vyrazíme. Po těch 17 dnech se mi, abych se opravdu přiznal, moc brzo vstávat nechtělo, a tak jsme s kamarády dorazili k Vítkovi až na oběd. Rovnou jsem si chtěl dát klobásu a kávu, ale to by tam nesměl být Petr. Hned spustil: Jaký kafe?! To si dáš potom. Dupej vrtat dírky, pak si dáš kafe!“ No tak jsem uposlechl rozkazu a dupal jsem vrtat.

Na rybníku nás bylo zpočátku pět, po půl hodině už jen tři. Nejprve jsme zkoušeli u stavidla vertikálku s nymfičkou a twistříkem, ale výsledkem byl jen jeden drbanec. Šli jsme tedy vrtat další dírky. Petra to táhlo k lesu.

Uprostřed rybníka seděl rybář, proto jsem zkusil protější břeh, aby se vyzkoušel celý rybník. Na začátek jsem na jeden proutek nasadil pružinku (pérko) a kousek nade dno jsem spustil kuličku pstruhového těsta. Na druhý prut jsem dal splávek a tři čtyři červíky a pět jsem jich hodil do každé dírky. Chvilku se nic nedělo. Rybář uprostřed táhl už pátou rybu, z toho jednoho „lososáka“. Hlavu měl pstruh přes celou dírku, krásná ryba! Rybář ho šetrně vypnul v dírce a já se vrátil ke svým „klacíkům“.

Najednou slyším od lesa: „Ryba! Ryba!“ Vidím, že Petr táhne první rybu, a tak neváhám, přihazuji dalších pět červíků do každé dírky a poupravuji montáž, ještě zjemňuji. Vtom přichází Vítek a říká: „Kam koukáš?“ a zasekává na můj proutek první rybu. Samozřejmě se slovy „Takhle se to dělá, uč se, hochu“ spouštím nástrahu. Splávek se zastaví a srovná se - a ejhle, jemné přitopení. Chvilku nic, lehce přizvedám nástrahu, splávek se znovu rovná, dva ťukance a už si to ryba vesele míří pod okraj dírky. Zasekávám a po dlouhé době si zase užívám lov pod ledem…

Dávám Petrovi náskok a odcházím na klobásu a kávu. Po příchodu k prutům začínají ryby spolupracovat, a tak si užívám lov na dírkách, občas se podívám po ledě, co se kde děje. Když vidím, jak kolega uprostřed startuje k prutu, vesele zasekává a zdolává rybu, a přitom mu za zády letí po ledě druhý prut do dírky, neváhám a volám: „PRŮŮŮT!“ Rybář ho včas chytí, je to dobré. Z jedné strany běží na pomoc Vítek, z druhé já, a jak ho vidíme a slyšíme, začneme se hrozně smát. Týpek na nás volá: „Pommofff!“, v puse zakousnutou rukavici, v rukou opratě… Bez váhání saháme po telefonech a fotíme o sto šest - tohle se musí dokumentovat! No prostě sranda…

Rybařina to byla krásná, nasmáli jsme se tam, a tak jsem se tam vydal ještě dvakrát. Každý den byl úplně jiný. Jednou krásně svítilo sluníčko, další den sněžilo. Ale na rybách je přece krásně kdykoliv. Užíval jsem si to naplno, pochytal jsem různé rybky a potkal různé rybáře a staré kamarády. Legrace kopec, co vám budu povídat. To je přece jasné, když se sejde tolik pohodových lidí na jednom zamrzlém rybníku.

Petrův zdar a zase příště někde u vody

Filda

6.3.2016